Rozdíl mezi americkým a anglickým foxhoundem
Obě plemena jsou FCI klasifikována do skupiny VI. honiči a barváři. Přestože by se na první pohled mohla zdát stejná, tak nejsou a můžeme mezi nimi nalézt několik rozdílů, se kterými vás níže seznámíme.
Anglický foxhound: vytrvalec s působivou historií
Začneme s anglickým foxhoundem, protože se jedná o historicky starší plemeno, které má opravdu hluboké kořeny. Jak už název napovídá, pochází z Velké Británie. Během 17. a 18. století byl velmi hojně využíván šlechtou při lovech na lišku. Zmínky o foxhoundech se však objevují již ve 12. století.
Chovatelskou raritou je, že jeho plemenná kniha byla založena kolem roku 1800, což znamená, že dnešní chovatelé mohou dohledat původ svého psa až 200 let zpátky, to je nespočet psích generací. I přes to bylo plemeno FCI uznáno až v roce 1964.
Foxhound se pyšní velkou vytrvalostí, je schopen zdolat desítky kilometrů, a to i při štvanicích. Pro psa je důležitý kontakt se psí smečkou, ale zároveň nad sebou musí mít člověka, který je schopen jej zvládnout. Nehodí se k jiným zvířatům vzhledem ke svému silnému loveckému pudu.
Přestože vzhledově jsou si obě plemena velmi podobná, lze konstatovat, že anglický foxhound je robustnější a má výše nasazené ucho. Srst je odolná vůči větru, hustá a krátká.
Vzhledem k velmi preciznímu šlechtění jsou psi zdraví a vyrovnaní. Britové jsou na toto plemeno patřičně hrdí.
Americký foxhound: všestranný lovec
Vznikl na území Severní Ameriky šlechtěním anglického foxhounda s honiči z Francie a Irska, první doložení předci pocházejí z roku 1650, kdy byli přivezeni osadníky. Má ještě lepší čich než anglický foxhound a používal se k lovu divokých zvířat a na hledání Indiánů. O toto plemeno se ve své době zajímal dokonce George Washington.
Jeho typickým znakem je zvláštní štěkot a vytí, čímž se liší od anglického foxhounda. Jedná se o spolehlivé lovecké plemeno, které potřebuje dostatek pohybu a pána, který ví, co dělá. Hodí se i do rodiny, protože má rád děti. Pozor si ovšem dávejte na soužití s ostatními zvířaty, které se kvůli loveckému pudu nedoporučuje.
Postava je spíše atletická, uši jsou nasazené nízko a měly by být tak dlouhé, že při natažení dosahují až k čumáku psa. Srst je pevná a nepotřebuje zvláštní péči. Zajímavostí je, že mimo území USA se téměř nechová.
Obě plemena mají mnoho společného, ale přesto jsou jedinečná. Ani jedno se ovšem nehodí do bytu, protože vyžadují mnoho pohybu, nejlépe jim bude se psím parťákem.
přečteno: 3 331x
