Jaké to je být italským ohařem
Pocházím z romantické a slavné Itálie. Líbí se mi, když se mi i mimo domovinu říká originálním jménem – Bracco italiano a pod tímto názvem se ve světě rád prezentuji. Mí dávní předkové lovili pro šlechtické stavy jak v jižních oblastech tak severních lokalitách. Vzájemně se naše malé a robustnější velikostní rázy míchaly, až mi byla ustanovena konkrétnější podoba. Jakýsi předpis, nejspíš nazýván standardem s číslem 202, mi řekl, že si mohu dovolit být malý aspoň 58 cm a nesmím překonat 67 cm hranici měřenou v „kohoutku“. Holky to mají jinak, jim stačí vejít se mezi 55 až 62 cenťáků. Proporce si musíme držet na úrovni atleta mezi 25 a 40 kilogramy.
Z uvedených mír mě už můžete považovat za robustního a velkého psa. Nejsem žádná třasořitka neboť mám pevné silné kosti. A přesto jsem tak elegantní a velmi schopný, abych mohl hledat a ukázat (vystavit) živou zvěř svému pánovi. Hledám pro lovce, který už nepobíhá se sítí, ale umí slovit zvěř puškou.
Mám skvělý a citlivý čich, na velkou vzdálenost ucítím i tu nejmenší zvířecí drobotinu. Když běžím, je na mě krásný pohled, úplná pastva pro oči, držím hlavu vysoko směrem nahoru a snažím se zachytit jakoukoli molekuli pachu zvěře, který mi i ten nejmírnější větřík přináší. Stopovat umím taky, ale raději pracuji „vysokým nosem“.
Co je na mě tak elegantního? Můj pohyb nemá v porovnání s konkurencí ze VII. Skupiny FCI obdobu. Mám dlouhý rozsah pohybu jak předních tak i zadních nohou. Svůj prostorný dlouhý krok využívám k plavnému pohybu v klusu. Běhám s obrovskou radostí a chutí odhalit v širém poli nějaké to zvířátko. Můj pane, nech mě pro tebe pracovat a budu ti vytrvalým pomocníkem nejen za chladných zjinovatělých rán, ale i za horkých letních odpolední. Jak uvidím trošku větší loučku či políčko hned mě zachvátí moje instinkty, rozdrnčí se mi v nose pachové senzory a když mě odprostíš od vodítka mohu vyběhnout a dát se „do práce“. Támhle běžel zajíček, šel přesně tady, vidíš? Ještě cítím jeho tlapičky, jak je smáčel v jetelíčku. A hele, tady byla srnka, ne jedna, hned dvě, tři… a koukej, támhle v dálce na mě čekají a chtějí si hrát…. $ADSENSE_DETAIL_CLANKY_728_90_TEXT_GRAFICKY
Mám krátkou srst, za to velmi jemný a sametový kožíšek, který se čistí téměř zcela sám. Jsem líbivě všelijak flekatý, mohu být bílo-oranžový nebo hnědo-bílý. Ať tak či tak, nejkrásnější jsem s pravidelnou maskou na hlavě. Nene, nezakrývám svoji pravou tvář, jen jsem pyšný na svoji světlou a pravidelnou lysinku v obličeji. A když pomyslím na své dlouhé ucho a hluboké horní pysky, nemohu se v zrcadle na sebe vynadívat. Donedávna jsem jako miminko absolvoval krácení ocásku, je to pro mě tradice a cítím se tak být i více loveckým a pracovním psem. Občas některým mým bratřím a sestrám je ponechán ocásek dlouhý. No, hotová šavlička.
Myslím si o sobě, že jsem velmi inteligentní, přátelský a kamarádský lidumil, temperamentní a přesto chápavý. Někdy bohužel trochu naivní. Přizpůsobím se životu městskému i venkovskému, jen musím cítit, že pánečkovi a celé jeho rodině na mně záleží. A má-li mě opravdu rád, nevadí mu i občasné slintání, hlavně když cítím nějakou mňamku. Mám rád ostatní i psí kamarády.
Učím se snadno a rychle, ale pouze po dobrém. Hrubost a násilí za žádných okolností neodpouštím. Pak se mnou nehne asni stádo skotu. Nikdy a zůstává to ve mně napořád. Mám totiž velkýho pamatováka. Abys mě, pánečku, něčemu naučil na 100%, raději to se mnou mnohokrát opakuj po dobrém, abych dostal pod kůži to, oč mě žádáš, a budu to vykonávat s nadšením a přesností, kterou po mně vyžaduješ.
Jsem ještě trošku raritka a výstřední týpek (plemeno), přitahuji k sobě pozornost jak na výstavním molu tak i na zkouškách a soutěžích pro lovecké psy. Jen tak pod vousy prohlašuji, že práce v terénu je mi milejší. My italští ohaři ještě nejsme v takové početné přesile, abychom se družili do vlastního klubu a tak se přátelíme a učíme, jak spravovat klubové záležitosti výstavní i soutěžní od našeho francouzského bretaňského kolegy a najdete nás na www.breton.cz
Nejsem si vědom toho, že bych někdy zaznamenal konflikt s člověčími mláďaty. Děti jsou vlastně celkem fajn. Zbožňuji první měsíce svého života, kdy mě děti muchlají, mazlí a tahají a jsem pro ně to nejrozkošnější zvířátko na hraní. A jak se spolu takhle sehrajeme, už se máme rádi napořád.
K tomu, abych se vám mohl představit a seznámit vás s mým charismatem, jsem zneužil svoji obdivovatelku, tiskovou mluvčí a pečovatelku v jedné osobě, kterou jsem si již navěky omotal okolo své tlapky. Já, bracco italiano, jí dělám společnost již od poloviny roku 2003 a několik z nás společně obývá její domov, který nazývá chovatelskou stanicí s názverm Il Senso della Vita. Moje „šéfka“ a živitelka Bc. Iveta Pražáková, o nás nikdy nebude vědět vše, nějaké tajemství si nechávám pro sebe, přesto se nebrání tomu, že si o nás s každým z vás ráda zdrbne a popovídá.
Díky, paničko, za spolupráci a že nás máš.
Tvůj věrný ITALSKÝ OHAŘ
přečteno: 7 367x
