Rozdíly mezi bišonkem, boloňským a maltezským psíkem
Bišonci, jejichž název je odvozen od francouzského slovesa „bichonner“, což znamená „kadeřit se“ nebo také „parádit se“, jsou již od starověku předními favority mezi společenskými plemeny. Jejich křehký vzhled je umocněn kombinací drobného vzrůstu a často zcela sněhobílé barvy nádherné srsti, která svou jemností na dotek připomíná hedvábí.
Nejznámějšími zástupci skupiny bišonků jsou maltézský psík, belgicko-francouzský bišonek a boloňský psík. Havanský bišonek, Coton de Tuléar a lvíček jsou celosvětově zastoupeni méně. Jedná se o původem vesměs velmi stará plemena, vyvinutá ze starověkých loveckých psů, používaných kdysi hojně k lovu vodního ptactva ve Středomoří. Často zanedbatelné rozdíly mezi nimi byly primárně prohloubeny geograficky. Po dlouhou dobu nebyli bišonci patřičně rozlišováni. Ještě v 18. století označil francouzský přírodovědec Georges Louis Leclerc de Buffon belgicko-francouzského bišonka a maltézského psíka za stejné plemeno.
$ADSENSE_DETAIL_CLANKY_728_90_TEXT
Rovněž dnešní bišonci mají mnoho společného a na první pohled mohou být pro laika jednotlivá plemena snadno zaměnitelná. Ve skutečnosti se však podstatně liší v četných fyzických znacích. Mají navzájem odlišnou stavbu těla a rozdílné proporcionální uspořádání. Také kvalita srsti se zcela liší v závislosti na daném plemeni. Co je u jednoho plemene standardem je u druhého nepřípustnou vadou. V neposlední řadě existují rozdíly i v povahových rysech jednotlivých plemen.
Ohledně původu jména maltézského psíka panují dodnes jisté nejasnosti. Pravděpodobně bylo odvozeno od starověkého názvu dnešního dalmatského ostrova Mljet či od slova „malat“ semitského původu, které znamená obecně „přístav“, a později zkomoleno a mylně spojeno s více známým ostrovem Malta. Maltézský psík patří mezi jedno z nejstarších psích plemen vůbec. Zmínky o něm nalezneme již u Aristotela, Plinia, Strabóna a dalších antických autorů. Existují teorie o jeho chovu ve starověkém Egyptě, podpořené nálezy sošek v hrobech z této oblasti. Zcela potvrzené jsou ale až doklady o výskytu maltézáčka ve starověkém Římě.
Maltézský psík se výrazněji liší od ostatních bišonků v několika ohledech. Je původem starší než ostatní bišonci a všechny je v průběhu staletí ovlivnil. Jeho tělesná konstituce se vyznačuje hlubokým hrudníkem a celkově nízko posazeným, dlouhým tělem. Délka jeho těla přesahuje o více než třetinu výšku v kohoutku. Výška by přitom neměla překročit standardem stanovené maximum 25 cm. Poměrně široká hlava je střední velikosti a nese uši ve tvaru trojúhelníku. Nepříliš vystouplé oči jsou výrazně velké a mají tmavě okrovou barvu. Jejich okraje jsou stejně jako čenich a polštářky tlapek černě zbarvené. Ocas se postupně zužuje od kořene. Může být zakřiven na jednu stranu, porostlý bohatou srstí. Nohy jsou krátké a rovné, zadní nohy jsou o něco silnější než přední.
Srst maltézského psíka je bez podsady, velmi dlouhá, přilehlá a zcela rovná po celé své délce. Jakýkoliv náznak kadeře je nežádoucí odchylkou od požadovaného standardu. Jiná barva než sněhobílá není přípustná, výjimkou je slonovinové zabarvení, které je povoleno. Nejdelší srst se nachází na hlavě, kde může dosahovat délky až 30 cm. Uprostřed hřbetu se v srsti vytváří přirozená pěšinka. Charakteristické je růžové zbarvení kůže. Maltézský psík je vzhledem k charakteru své srsti do značné míry choulostivý. Snáší špatně chladno a vlhko.
Jedná se o energické plemeno s vysokou inteligencí, které vyžaduje pravidelné procházky se samozřejmým ohledem na jeho delikátní srst. Poměrně rád štěká, takže dokáže být dobrým hlídačem, zároveň má však sklony k plachosti. O současný vzhled maltézského psíka se zasloužili především angličtí chovatelé. Je jedním z prvně vystavovaných plemen vůbec, ve Velké Británii byl představen na výstavě již v roce 1862.
Oproti maltézskému psíkovi je belgicko-francouzský bišonek obecně odolnější a pohyblivější. Do Francie, kde se těšil největší přízni ve šlechtických kruzích před vypuknutím francouzské revoluce, byl údajně dovezen italskými či španělskými námořníky z Kanárských ostrovů. Některé zdroje hovoří o jeho dovozu z Baleár. V porevolučním období došlo ve Francii k pozvolnému útlumu jeho chovu a zájem o bišonka i nadále klesal. K většímu oživení zájmu o něj a k opětovnému rozšíření chovu došlo až po roce 1930.
Belgicko-francouzský bišonek má nepatrně vyšší postavu než dnešní maltézáček, přesto by jeho výška neměla přesahovat maximálně 30 cm, obecně se preferuje menší velikost. Stavba jeho těla je souměrnější. Hlava je ve vyváženém poměru k celkové velikosti těla, avšak s výrazně dlouhým krkem. Naprosto typické je pro bišonky hrdé nesení hlavy. Tlama nesmí být značně mohutná, ale není žádoucí ani její přílišná špičatost. Oči nevynikají velikostí tolik jako u maltézáčka, jsou však rovněž kulatého tvaru a tmavé barvy. Úzké uši jsou kratší a visí těsně u hlavy. Hrudník je hluboký, bedra jsou lehce klenutá. Standardní je nízké nasazení ocasu, který nesmí být zakřiven. Nohy jsou rovné při pohledu zepředu, stehna zaoblená a široká.
Pro belgicko-francouzského bišonka je zcela typická čistě bílá, vývrtkovitá srst. Chlupy dorůstají do délky deseti centimetrů, tedy o polovinu méně než u maltézáčka. Je možno ho častěji koupat, což je i žádoucí pro správnou úpravu srsti. Trimováním se upravuje pouze srst na tlapách a v obličejové partii, jinak se ponechává po celém těle volná a načechraná. Srst nesmí být příliš hladká ani zapletená. Oproti maltézáčkovi má bišonek tmavší zbarvení kůže.
Belgicko-francouzský bišonek je aktivní psí plemeno, které se vyznačuje hravou a veselou povahou. Pro svou snadnou cvičitelnost a atraktivní vzhled byl v minulosti spolu se známějším pudlem, který patří spolu s barbetem mezi bišonkovy určující předky, oblíbenou hvězdou cirkusových představení. Vyžaduje dostatek pohybu a lidskou společnost, často špatně snáší samotu. Je nekonfliktní ve vztahu k ostatním zvířatům.
Boloňský psík získal své jméno podle severoitalského města Bologna, ale největšího ohlasu se dočkal v renesanční Francii a Španělsku. Stejně jako tomu bylo u belgicko-francouzského bišonka, později došlo k jistému poklesu jeho popularity a znovuobjeven byl až ve 20. století. Ještě ve 30. letech 20. století byl spolu s bišonkem označován jednotně jako tenerifský psík. Liší se však některými fyzickými atributy i povahovými vlastnostmi.
Mezi ústřední rysy stavby těla boloňského psíka patří kompaktnost, robustnost a souměrnost. Výška těla v kohoutku se shoduje s délkou trupu. Hlava je středně dlouhá, stejně dlouhá i široká, s téměř čtvercovým tvarem přední části tlamy. Oči jsou spíše větší a kulaté, tmavě okrové, jako u ostatních bišonků nesmí být při pohledu zepředu viditelné oční bělmo. Okraje očních víček musí být černé. Uši opticky zvětšují celou hlavu psa, neboť jsou vysoko posazené, s odstátou horní částí. Hrudník je velký a dostatečně klenutý. Hřbet je rovný a záď značně široká. Ocas je vysoko nasazený a nošený v oblouku nad hřbetem.
Srst boloňského psíka je čistě bílá, dlouhá a hodně nadýchaná. Kratší může být pouze v obličejové partii. Nepřiléhá a tvoří charakteristickou chomáčkovitou strukturu. Stejně jako u maltézáčka je koupání vhodné pouze zřídka, nutná je pečlivá a pravidelná péče o srst. Kůže má tmavé zbarvení, rovněž tak polštářky na tlapách a drápky.
Křehký vzhled boloňského psíka snad nejvíce ze všech bišonků koresponduje s jeho povahou. Také jemu je vlastní dobrá učenlivost, věrnost až fixace na svého majitele, značná citlivost a tolerance k ostatním domácím mazlíčkům i dětem. Boloňskému psíkovi je ale navíc připisována větší vážnost a obecně menší dávka temperamentu.
Havanský bišonek, Coton de Tuléar a lvíček patří mezi vzácná plemena. Lvíček se vyznačuje specifickým střihem srsti a je u něj přípustné jakékoliv zbarvení. Předkové havanského bišonka byli dovezeni španělskými mořeplavci až na dalekou Kubu. Coton de Tuléar se dostal stejným způsobem na Madagaskar. Zajímavostí je, že právě toto psí plemeno není ve své nynější vlasti považováno za společenské. Díky tradičnímu využití k lovu ptáků a pozdějšímu ovlivnění křížením s některými teriéry si dodnes zachovalo silné lovecké instinkty a ostrost.
přečteno: 28 271x
