Napínavé čekání na štěně
Nedělní návrat z horského městečka nám zpestřilo několikahodinové zpoždění. I běžně dosti dlouhá doba strávená ve vlaku se tím pádem prodlužuje na dvojnásobný čas. Kvůli předchozí výluce navíc aktuální počet cestujících patrně trhá dosavadní rekordy. Naštěstí máme místenky. V důsledku vzrušujících událostí posledních hodin jsme úplně vyčerpaní. Pavel po dosednutí téměř okamžitě upadá do hlubokého spánku. Hlava mu střídavě kolísá z jedné opěrky na druhou, do nebezpečné blízkosti ramena jeho momentálního souseda, zavalitého chlapíka s dlouhou bradkou a nevraživým výrazem ve tváři. Radši se na něj moc nedívám a vzpomínám na úchvatná štěňata. Pohrávám si s myšlenkou, že už za pár dní bude jedno z nich možná řádit v našem obýváku. Cesta se přesto nesnesitelně vleče.
Domů se dostáváme v pozdních nočních hodinách. S obrovskou úlevou bořím tvář do voňavého polštáře. Přes totální vyčerpání ještě notnou dobu přemítám o tom, kterak k nám štěňátko dopravíme. Vlakem to tedy rozhodně nepůjde. A kamarádi, kteří se nám ochotně nabídli, že ho s námi zajedou vyzvednout, se vrací teprve příští týden z dovolené v USA. V době, kdy bychom si měli na základě dohody s chovatelkou pro malé psí mimino dojet, se budou zrovna vzpamatovávat z časového posunu. Tíží mě obavy, aby z koupě štěněte nesešlo pro naši dopravní neschopnost. Snad si budeme muset nakonec opravdu půjčit auto a dokodrcat se tam sami. Poslední úvahy neblaze ovlivní mé následné noční snění. Řítím se ulicemi jakéhosi zpustošeného města v chatrném vozítku a zoufale kroutím volantem, který vůbec nefunguje. Ráno se probouzím v lehce připitomělém stavu. Připadám si jak po bujarém flámu.
Telefon vyzvání na můj vkus nepříjemně dlouho. Konečně se ozývá Pavlův tlumený hlas. Je v práci a zřejmě nemá dostatek soukromí na obvyklý laškovný hovor s manželkou. „Tak co?!“ vyhrknu místo pozdravu. „Tak nic!“ dostávám od něj strohou odpověď. „Co zas jančíš, ještě je moc brzo. Nejdřív se ozve ve čtvrtek,“ dodává Pavel. To mi moc na klidu nepřidává. Chovatelka by nás měla informovat nejen o tom, jestli nám dřívější zájemce vyfoukne naše nynější „number one“, ale i o výsledcích očního vyšetření. To měla štěňátka absolvovat právě dnes. Místo chovatelky se mi ozývá kamarádka. Píše ještě z Ameriky a ujišťuje mě o jejich odhodlání jet s námi o víkendu pro pejska. Jsem dojata její loajalitou a nasazením. V duchu ji pasuji na čestnou kmotru našeho budoucího hafana. Při vzpomínce na klaustrofobní cestu zpožděným vlakem narvaným k prasknutí mi padá velký kámen ze srdce.
Zdá se, že neschopnost soustředění u mne dosáhla svého historického maxima. E-mail kontroluji každých pár minut a očima neklidně těkám po telefonu, jestli nepřišla textovka. Jinak jen tak bezcílně bloumám od ničeho k ničemu. Je totiž čtvrtek a chovatelka se pořád neozývá. Opět telefonuji s Pavlem, který už je taky netrpělivý. „Co když si to rozmyslela…neuměla nám to říct osobně, ale po setkání s náma si řekla, že štěně prodá radši někomu jinýmu,“ odkrývám Pavlovi svoje neblahé teorie o příčinách momentálního dění, nebo spíš nedění. Pavel se nezmáhá na žádné pádné protiargumenty, a tak se trochu melancholicky loučíme. Rezignovaně pokládám ztichlý telefon na stůl. Znovu civím na monitor počítače. E-mailová schránka se líně načítá. Odevzdaně čekám. Srdeční tep se mi rapidně zrychluje. Je to tady!!!! Bleskově vytáčím Pavlovo číslo.
„Tak oční vyšetření v pořádku,“ hlásím mu překotně. „A představ si, tohle je fakt naprostá senzace. Nemusíme řešit dopravu. Chovatelka prý slaví o víkendu čtyřicátý narozeniny a chce jet pařit do hlavního města. Pojede okolo nás a přímo v emailu nabízí, že by štěně mohla vzít s sebou,“ chrlím na Pavla samé báječné novinky. „Supeeeeeeeeeeeer,“ jásá Pavel. Vzápětí se zarazí. Klíčové informace se ode mne jaksi nedočkal. „A jak to dopadlo s tím dřívějším zájemcem?“ ptá se napjatě. V éteru visí obrovský otazník. Chvíli si tápajícího Pavla vychutnávám. Dlouho to ale nevydržím. „No, nevim, jestli budeš mít radost,“ začínám váhavě. „Máme Buldozera!!!!! Chovatelka nám to píše se smajlíkem a ptá se, jestli je to tak v pořádku. Takže jí můžeme ještě napsat, kdybychom si to rozmysleli.“
Samozřejmě si nic nerozmyslíme. Poté, co asi hodinu infantilně poskakuji po domě a zpívám si ve šťastném opojení „budeme mít pejska, tra la láááá ka,“ pozvolna střízlivím. Dochází mi, že k předání štěněte má dojít v pátek. Tento pátek. Zítra. U nás doma. Dosud jsme přitom nepodnikli žádné kroky v očekávání přítomnosti nezbedného štěněte. Nějak jsem se bála, abych to tím celé nezakřikla. Rozhlížím se kritickým pohledem po každé místnosti a dávám se do práce. Odstraňuji z budoucího dosahu štěněte všechny potenciálně nebezpečné předměty. Později se vydávám do obchodu a nakupuji krom jiného enormní množství praktických jednorázových utěrek. Pavel se pár minut po mně objevuje ve dveřích se dvěma napěchovanými taškami ze zverimexu. Uznale oceňuji, že nezapomněl na nic ze základní výbavy pro psa. Přitom si ho pobaveně dobírám: „Teď se nám poprvé vyplatí, že jsi byl línej tady dělat nějakou větší rekonstrukci. Aspoň nám nebude mít Buldozer moc co zničit.“ Až časem se ukáže, jak jsem někdy příšerně naivní.
Velevýznamný den je v plném proudu. Ve smluvenou hodinu jsme s Pavlem oba doma a dychtivě vyhlížíme z kuchyňského okna příjezd chovatelky. „Stejně je to divný, že nám ho přiveze až pod nos. Takovej servis. Asi už u nich doma řádil jak černá ruka,“ spekuluji rozmarně. Pavel se jen pobaveně usmívá. Je skoro přilepený na okenní sklo. Náhle zbystří. Vedle našeho domu parkuje cizí auto. Vystupuje z něj chovatelka. V rukou třímá chlupaté klubíčko. Ve vteřině jsme u dveří a míříme na zahradu. Vítáme se s chovatelkou, která mezitím štěně položila na trávník. Rozplývám se nadšením. Buldozer se za ten týden tak nějak vytáhl a zkrásněl. Nejprve se bez okolků promenáduje na trávě a za malý moment už nám zdobí předzahrádku prvním štěněčím hovínkem. Chybí jen slavnostní fanfára. Chystáme se vejít do domu, Buldozer nás s mávajícím ocáskem následuje. U dveří všechny obratně předběhne. Dovnitř nakráčí naprosto suverénně.
Zatímco Pavel s chovatelkou řeší v kuchyni podpis řádné kupní smlouvy, dohlížím na Buldozerovo seznamování s jeho novým domovem. Nebojácně si to štráduje z jednoho koutu místnosti do druhého. Rozhlíží se, očuchává, div si zvědavou hlavičku nevykroutí. Přijde mi, jako kdyby výrazem ve svém malém ksichtíku říkal „Tak copak jste mi tu připravili zajímavého?“ Začíná při své obchůzce nového revíru zapojovat i zoubky a já mám co dělat, abych ho stačila usměrňovat. Brzo se objevuje první loužička na podlaze. Zasvěcuji jednorázové utěrky. Smlouva je mezitím podepsána. Chovatelka nám dává i několik papírů s užitečnými radami do začátku. Před odchodem podrbe štěňátko za ušima. Pavel se na ni soucitně zadívá. „Bude se Vám po něm stýskat, že,“ konstatuje empaticky. Chovatelka se pousměje. „Ne ne ne,“ zabrouká a vykročí směrem k autu, aby se rozjela na svou narozeninovou oslavu do víru velkoměsta.
Autor: Pavla Pajer
přečteno: 5 356x
