Naše první setkání
S Pavlem si v rychlosti vyměňujeme nadšené pohledy plné euforie. Oběma nám obličeje rozzáří přiblblý blažený úsměv. Každý z nás po chvíli obdivování roztomilé psí smečky v celé její kráse očima hledá svého největšího favorita. Černobílá fenečka je stejně krásná jako na obrázku, ale nyní si ji do jisté míry pletu s jejími sestřičkami, které jsou hodně podobné. Druhé štěňátko, jež učarovalo Pavlovi i mně, vypadá ve skutečnosti tak nějak jinak než na fotce. Je pomalu širší než delší. Neforemná postavička se valí jako lavina přes tělíčka svých méně aktivních sourozenců. Z jedné strany na druhou a zase zpátky. V hlavě mi při pohledu na tupý výraz v jeho miniaturním ochlupeném obličejíčku vytane na mysl pouze jediné slovo. „Buldozer.“
Drahnou dobu lezeme po trávníku po čtyřech a muchlujeme se se štěňaty. Svými ostrými zoubky se nám věší na boty i na ruce. Začínám cítit, že mlčíme již příliš dlouho. Chovatelka postává opodál a netrpělivě čeká na naše zvědavé dotazy. Pavel má sklopenou tvář k zemi a je plně zaujat plyšovými nezbedy. Nebo to aspoň zdařile předstírá. Zvedám se ze země a neobratně zapředám s chovatelkou hovor. Zeptá se odkud jsme a mně padá kámen ze srdce. Naše identita je objasněna, lingvistická nemotornost vzata v potaz. Teď už se můžeme bavit jen o štěňátkách. Nejdřív to poněkud vázne a já si připadám jako největší tragéd na planetě. Pak se mi ale jazyk rozváže. Vlastně stačí jen pokládat ty správné otázky. Chovatelka se rozpovídá sama a já musím nastražit uši na maximální možný příjem.
Zatímco Pavel válí sudy s bandou rozdováděných štěňat, dozvídám se podrobnosti o jejich rodičích i o každém z nich. Se stoickým klidem si nás přichází očuchat máma štěňátek. Její ratolesti ji divoce vybízejí ke hře, ale fenka nemá zrovna náladu. Nenápadně se za moment vytrácí s manželem chovatelky. Když se výklad stočí na zdravotní kondici chovu a dědičná onemocnění plemene, zbystřím co nejvíce, ale nepodaří se mi v cizím jazyce pochytit vše stoprocentně. Proto na stejné téma stáčím hovor ještě posléze a znovu pozorně naslouchám. Popisuji pravdivě chovatelce náš životní styl a podmínky, ve kterých bude štěňátko žít. Akorát moc nezdůrazňuji, že jsme přišli pěšky a jsme ubytováni v místním hotelu celý víkend. Asi se bojím, aby nás neměla za střelené podivíny, tlačící až moc na pilu.
„Tak co, který se ti líbí nejvíc?“ prohodím směrem k Pavlovi, když se mě chovatelka zeptá, jestli preferujeme fenku nebo psa. O pár minut dříve proběhl krátký hovor ohledně toho, zda máme výstavní ambice nebo budeme s pejskem dělat nějaký sport. „Ten modrookej je maličko jako buřt,“ hodnotím nemilosrdně našeho společného favorita alias Buldozera, ještě než mi Pavel stačí odpovědět. Už jen z jeho výrazu ve tváři mu vyčtu, že ho Buldozer v reálu též jaksi zaskočil. Chovatelka nás upozorňuje na jednoho z pejsků, který má pěkně stavěnou postavu. Pavel má ovšem výhrady. „Musí mít ocas,“ procedí tlumeně skrze zuby mým směrem, jako kdyby mu chovatelka v češtině mohla rozumět a jednalo se o supertajnou informaci.
Přiznávám chovatelce, že nejsme s manželem ve výběru jednotní. Já upřednostňuji fenku a on chce psa. Vysvětluji jí, že mám s fenkami lepší zkušenosti co se týče výcviku. Pavlův pádný argument, proč prosazuje psa, raději netlumočím. „Prostě aby to byl kámoš,“ řekl mi tenkrát. Bonzuji ale odlehčeně jeho předsudky vůči štěňátkům s krátkým ocáskem. „Já nevim, pes má mít prostě ocas. Je to divný. Ten zadek bez ocasu. Budu se na něj koukat při každý procházce, chápej,“ říká. S chovatelkou se na sebe jen mlčky podíváme a rezignovaně se zasmějeme. Chovatelka odnáší štěňátka, která kvůli svojí zadnici vypadla z našeho užšího výběru. Výběr se omezuje na tři klubíčka. Jedna fenka s dlouhým ocáskem je totiž už závazně rezervována. Zůstává tedy moje favorizovaná černobílá fenka, Buldozer a rozvážný pejsek, jenž má každé oko jinak zbarvené.
Snažím se Pavla přesvědčit, abychom si zvolili fenku. „Podívej se, jak je krásná. Fenky jsou mazlivější, bude určitě lehčí ji vycvičit. S Artušem jsem si užila v pubertě a nechci to absolvovat znova,“ apeluji na něj naléhavě s poukazem na hyperaktivního labradora, jehož bouřlivé mládí mi rázně zabrnkalo na nervy. Pavel je ale neoblomný. „Říkal jsem Ti, že chci jedině psa. A přece jsme se shodli, že se nám ten světlej líbí oběma,“ pohodí hlavou směrem k Buldozerovi. „Je jako tank a buřt v jednom,“ opáčím vzdorně bez milosti. Pavel trochu smutně přitaká. Bere do náruče druhého pejska mužského pohlaví, který zbyl v našem výběru. Jedno oko má hnědé a druhé modré. Oproti Buldozerovi vypadá, že soustředěně vnímá, co mu Pavel špitá do ucha.
Mrknu na hodinky. U štěňat už jsme strávili dobré dvě hodiny. Mám pocit, že bychom se měli rozhodnout a odejít, i když chovatelka vypadá v pohodě. Asi je na tyhle scény zvyklá. Po menší vzájemné výměně názorů s Pavlem s lítostí v srdci pozoruji, jak chovatelka odnáší moji preferovanou fenečku. Ta se po umístění do ohrádky k ostatním sourozencům vzepře na zadní, upře na mne svůj čarovný pohled a vyštěkne jasným hláskem. Málem se rozpláču. „Ona mě volá, vidíš,“ říkám Pavlovi. „Pojď, vezmeme si ji, prosím,“ snažím se ho usilovně obměkčit. Na Pavla nic nezabírá. Je rozhodnutý, že si zvolíme jednoho ze zbylých dvou psích kluků. Klidné štěně s různobarevnýma očima je ale již předběžně rezervované. Zájemci mají dát vědět do pěti dní, jak se rozhodli. Domlouváme se s chovatelkou, že je naše „číslo jedna“. Pokud si ho dřívější zájemci vyberou, vezmeme si Buldozera.
Cloumají se mnou silné emoce. Cítím, že jsem propásla rozhodný okamžik. Dívám se na černobílou fenku v ohrádce. Pavel si chová naše nové „number one“. Pomalu roztávám. Pejsek je překrásný a vypadá tak nějak křehce. Shodujeme se s Pavlem, že se jeví jako povahově ideální. Má zkrátka temperament tak akorát a vypadá už v tomto věku až komicky vnímavě. Takový malý psí mudrc. Mezi ostatními štěňátky se pohyboval s jistotou. Nebyl příliš zakřiknutý. Na druhou stranu se s nikým nerval tak náruživě jako Buldozer. Ten se mezitím odplížil pod plastový traktůrek pro děti, stojící kousek od nás, a usnul tam spravedlivým spánkem. Jak by taky ne, když celé odpoledne masakroval všechna ostatní štěňata.
Nastává čas loučení. Domlouvám s chovatelkou poslední nezbytné podrobnosti. Naposledy přeskakuji pohledem z jednoho štěněte na druhé, snažím se obtisknout si do paměti jejich půvabný obraz napořád. Znovu uvidím jen jedno z nich. Ostatní budou mít jiný osud. Kdo si asi vybere černobílou fenečku, která mne volala? A ujme se někdo Buldozera, s jeho nezkrotným naturelem a postavičkou k smíchu? Nebo skončí nakonec u nás? Té představy se trochu obávám. Zároveň si připadám, jako kdybych ho zradila. Tolik se nám na začátku líbil. Hlavně kvůli němu jsme přijeli až sem. Svěřuji se Pavlovi se svými rozporuplnými pocity po cestě dolů do města. Než mě stačí usadit za mou věčnou nerozhodnost, nezapomínám si vzhledem na jeho předchozí dvouhodinové mlčení a můj lingvistický triumf vítězoslavně rýpnout. „Tys to teda zařídil.“
Autor: Pavla Pajer
přečteno: 6 337x
