Jedeme se podívat na pejska
Tematická videa o psech, míhající se téměř bez ustání na velké obrazovce. Encyklopedie psích plemen rozložené všude po domě. Vášnivé diskuze o výhodách a nevýhodách malého, středního či velkého psa. Krátkosrstý nebo dlouhosrstý? Ohař, ovčák, retrívr, chrt, buldok nebo teriér? Fenka nebo pes? Dospělý pes z útulku či štěně od chovatele? Pořízení psa jsme zvažovali dlouhé měsíce. Čas se nachýlil, rozhodnutí padlo a my se ocitli v nové etapě. Koupě štěňátka je na spadnutí. Aspoň v to pevně doufáme.
Malé městečko schované uprostřed hor nás uvítalo svým poklidným až ospalým životním rytmem. Už z vlaku jsem nemohla odtrhnout oči od magického zbarvení místní řeky, jejíž tok půvabně lemuje železniční trať. Ani trochu jsem nelitovala, že se nám návštěva štěňátek tak trochu neplánovaně protáhla na celý víkend. Tedy do té doby, než jsem dostala ukrutný hlad. Když hladovím, jsem velmi nervózní. Atmosféra je napjatá. Vzhledem k naší situaci by se napětí dalo krájet. Rozhodně líp, než podivná pizza z ještě podivnější pizzerie, ve které jsme ze zoufalství zakotvili. Interiér podniku zřejmě zařizoval někdo pod vlivem velmi účinných halucinogenů. Z agresivních barev na stěnách okolo oči jen přecházejí. Podle silného nánosu prachu na nábytku tady uklízečku buď nemají nebo neplní dobře své povinnosti. Pořád dokola si v hlavě přehrávám obrázky úžasných štěňátek jako svou vizuální mantru. Snad tady nechytnu žloutenku.
Nějakou dobu to zprvu vypadalo, že z celé akce nebude shodou vícera nepříznivých okolností zhola nic. Chovatelka na poslední chvíli změnila termín setkání, protože jí náhle zemřel dědeček. Rána pro ni a v jistém směru i pro nás. Na den nově dohodnutého termínu byla ohlášena rozsáhlá vlaková výluka. Spoje měly být kompletně zrušeny bez náhrady. A my dva jsme hodně pasivní řidiči na to, abychom ujeli několik set kilometrů. Mohli jsme to celé odložit. Pronásledoval mě však sžíravý pocit úzkosti, že nám jiní zájemci štěňátko vyfouknou přímo před nosem. Za velké cíle se musí bojovat. Konečně jsme se s Pavlem shodli na rámcové podobě našeho nového člena rodiny, na konkrétním plemeni psa. Přece to nevzdáme kvůli drobným technickým potížím. Rozhodli jsme se raději přijet dřív a zůstat na místě určení déle. Zarezervovali jsme si pokoj v místním hotelu.
Úsměv, úsměv, úsměv. Hlavně nevypadat moc zdrchaně. „Co kdyby náhodou jeli okolo a viděli nás tady? Třeba nás k nim pak ani nepustí. Nevypadáme zrovna dvakrát solidně,“ hořekuji. Pavel obrací oči v sloup. „Zase vymýšlíš blbosti. Není to adopce dítěte.“ Otírám si pot z čela a snažím se pro změnu kochat výhledem. Plahočíme se do nehorázného krpálu. Na mapě na internetu to vypadalo trochu jinak. Podle mých původních výpočtů měl být dům chovatelky hned kousek od nádraží. Buď jsem se spletla já nebo ani google není neomylný. A tak se pomalu šineme nekonečnými serpentinami nahoru. Sem tam nás mine nějaké auto. Jsme jediní chodci široko daleko. Snažím se dál tvářit, že si výstup náramně užívám. Máme vlastně obrovské štěstí. Je slunečná sobota jak vyšitá. Takže se nám možná i povede dotáhnout naši dobrodružnou misi do zdárného konce.
V poslední zatáčce před vrcholem kopce probíhá krátká strategická porada. „Počkej, musíme si tu odpočinout, ať tam nepřijdeme úplně rudý. Nechci při představování funět jako sentinel a vypadat, že mě každou chvíli skolí infarkt,“ říkám Pavlovi. „No jasně,“ souhlasí a změří si mě kritickým pohledem. Pravděpodobně momentálně skutečně nepůsobím jako ideální předobraz aktivní sportovní pejskařky. „Proč jsi sakra tý chovatelce do telefonu neřekl, že budeme mluvit anglicky?“ vyčítám mu vzápětí překotně. „To bude strašně trapný,“ dodávám napůl zlomeným hlasem. „Nešil. Všechno zařídím. Mluvit budu já,“ konejší mě Pavel. Nevím, proč mě jeho ochota k činům ani trochu neuklidňuje. Ba spíše naopak. Ještě pár minut čekáme, až se zcela vydýcháme z rychlého výstupu. Následně se vydáváme přímo do jámy lvové. Přesněji řečeno psí…
Už z dálky je zřetelně slyšet štěkot. Pomyslím si, že to asi hlídkuje naštvaná psí máma. Zase se blíží nějací další otrapové, co přicházejí lačným zrakem očumovat její vydařené potomstvo. Na terase u domu vidíme několik lidských siluet, vláčně se povalujících v naducaných křesílkách. Rodinka si patrně užívá slunečné idylky v kompletní sestavě. „Sakra, ono je tam víc lidí, tak to bude kór super pokec,“ poznamenám ironicky. Pavel vypadá nebezpečně zaraženě, a tak již raději mlčím. Abychom teď couvli, to nejde. Chovatelka nám jde vstříc. Poznávám ji podle fotky na facebooku. Proběhne krátký představovací rituál, na to ještě s Pavlem oba jazykově stačíme. Naštěstí nás hned vzápětí odvádí trochu opodál od terasy obsazené početným rodinným ansáblem, takže se rýsuje jazyková motanice s minimem svědků, což mi náramně vyhovuje.
Ucházíme se o koupi pejska v cizí zemi, kde poptávka spíše převyšuje nabídku a chovatelé mají na budoucí majitele štěňátek vysoké nároky. Naše odpovědi na pár předchozích inzerátů se setkaly s vlažnými reakcemi. Začal se mě zmocňovat neodbytný pocit, že se někteří chovatelé bojí nám štěně svěřit, abychom si ho neupekli na rožni k večeři. „Jiný kraj, jiný mrav,“ říkává se přece. Paní, která právě stojí přímo před námi, vypadá vstřícně. Akorát by Pavel mohl začít trochu mluvit, jak předtím chlácholivě sliboval. Z mučivě rozpačitého ticha nás vysvobozuje kvapný příchod manžele chovatelky. Vzápětí se konečně dočkáváme kýženého výjevu, kvůli kterému jsme sem vážili poněkud překombinovanou cestu. Před námi se na trávníku batolí osm legračních chlupatých uzlíčků.
Autor: Pavla Pajer
přečteno: 7 313x
