Výmarský ohař

Výmarský ohař je dodnes aktivně využíván jako lovecký pes, pracovní zkouška je povinná pro všechny chovné jedince. Stále větší popularitu si přesto tento pes získává především v roli rodinného společníka. Pohled nezvykle zbarvených očí výmarského ohaře působí magicky a lze mu propadnout extrémně snadno. Kdekoliv se zástupce tohoto plemene objeví, je v mžiku obdivován nejen pro svou atletickou postavu a ladné držení těla, ale také pro své naprosto jedinečné zbarvení srsti, které přímo bere dech.

Ano, je tak jednoduché se zamilovat do úchvatného vzhledu výmarského ohaře! Bylo by ale velkou chybou se domnívat, že se jedná o hlavní přednost tohoto plemene. Pod prudce elegantním zevnějškem s ohromnou dávkou charismatu se totiž skrývá precizní a všestranný lovecký pes, který oplývá velkou dávkou zdravého sebevědomí, intelektu, ostražitosti a neohroženosti. V jednom bodě má jeho chrabrost slabinu – často špatně snáší pobyt v izolaci a dlouhé odloučení od svého pána.

Punc módního plemene tomuto psovi do značné míry škodí. Výmarského ohaře si totiž pořizují i lehkovážní lidé, kteří mu nejsou schopni zajistit adekvátní životní podmínky. Bohužel jsme v poslední době svědky smutného schématu, kdy po počáteční euforii z pořízení skvostného psa přichází vystřízlivění a občas snaha se již odrostlého a zanedbaného výmarského ohaře se špatnými návyky zbavit. Jedinci z nevyhovujících podmínek pak získávají pověst problémových psů. Nezřídka se jedná o psy bez průkazu původu, kteří se více či méně odchylují od standardu, ať už temperamentem nebo exteriérově. Líbivost plemene s sebou totiž nese další hrozbu – představuje potenciální výzvu pro množitele.

Energický, drsný, někdy bezstarostný a troufalý výmarský ohař není rozhodně pes pro každého. Vyžaduje důsledný výcvik a mnoho pohybu, stejně jako dostatek mentální stimulace vedené žádoucím směrem. I když je tento pes všeobecně přátelský a pod správným vedením poslušný, při kontaktu s dětmi musí být vždy přítomna dospělá osoba, kterou pes stoprocentně respektuje. Tolerance k ostatním domácím mazlíčkům je limitována jeho loveckým pudem. Nikdy by s nimi neměl být necháván o samotě. Obzvláště nedostatečně socializovaný výmarský ohař považuje drobné savce včetně koček nezřídka za kořist. Vůči cizím osobám se může projevovat nedůvěřivě až značně ostře, má silný ochranitelský instinkt. Ve vztahu k ostatním psům se chová sebevědomě až velmi dominantně.

Pokud patříte spíše mezi pasivní jedince, kteří holdují pohybu jen příležitostně, a na výmarského ohaře máte zálusk pro jeho unikátní krásu, rychle na něj zase zapomeňte. Vzájemné soužití s výmarským ohařem přináší do života člověka každodenní akci. Tento atletický pes se nespokojí s krátkými plouživými vycházkami na vodítku okolo bloku. Výmarský ohař denně potřebuje dostat velkou dávku intenzivního pohybu, mít k dispozici dostatek prostoru a pořádně zabavit svou činorodou hlavu. Hodí se do velmi aktivní rodiny či ke sportovním lidem, kteří se mu budou den co den několik hodin intenzivně věnovat. Přemíra nevybité energie a mentální stagnace u výmarského ohaře ústí v nežádoucí behaviorální problémy méně či více závažného charakteru.

Každý zájemce o psa tohoto plemene by si měl uvědomit, že výmarský ohař je v podstatě jen těžko unavitelný dříč. Je to ohař tělem i duší, a tak je mu úplně nejlépe u majitele, který s ním může i v současnosti alespoň příležitostně zabrousit k jeho tradičnímu pracovnímu zaměření, tedy na lov. Vzhledem k tomu, že se v dnešní době jedná o okrajovou záležitost, v případě nemožnosti nebo nechuti k původnímu pracovnímu upotřebení psa je třeba nabídnout výmarskému ohaři nějakou lákavou alternativu. Sportovní aktivity typu agility, dogtrekkingu, flyballu nebo coursingu mohou zajistit tomuto psovi i „bez práce“ plnohodnotný život. Onu pověstnou jiskru v oku a absolutní štěstí mu však přináší zejména nasazení při lovu, kde může uplatnit svůj brilantní nos a vytrvalost.

Péče o nádherně zbarvenou srst krátkosrstého výmarského ohaře není nikterak náročná. Osrstění má dobrou samočistící schopnost a většina nečistot, jež na srsti psa ulpí ve venkovním terénu, z ní po jeho uschnutí zase samovolně opadá. Pro zajištění dobré kondice srsti postačí vyčesání kvalitním kartáčem jednou týdně. Tato praxe je hlavním předpokladem pro snížený výskyt uvolněných chlupů všude po domě. Koupat psa je nutné jen dle aktuální potřeby. U dlouhosrsté variety plemene je zapotřebí vynaložit při péči o srst větší úsilí, pravidelné vyčesání alespoň jednou týdně zabere o něco víc času než u krátkosrstých ohařů, výsledek ale rozhodně stojí za to. Psa je záhodno zvykat na vyčesávání od štěněčího věku.

Uši výmarského ohaře mohou inklinovat k zánětům, proto by měly být každý týden podrobeny pravidelné kontrole, pozornost majitele psa by měla být zvýšena, třepe-li pes nezvykle hlavou nebo si uši hojně drbe. Jestliže dojde k jejich masivnímu znečištění či jsou patrné známky počínajícího zánětu, je nutné přistoupit k jejich šetrnému a zároveň důkladnému výplachu speciálním přípravkem k čištění uší, který lze zakoupit u veterinárního lékaře. Nikdy nepoužíváme při čištění uší psa vatové tyčinky.

Pravidelně pečujeme o chrup psa. V boji proti zubnímu kameni mohou pomoci zubní pasty pro psy, aplikované pomocí jemného zubního kartáčku, který je v obchodech s potřebami pro zvířecí mazlíčky k dostání v miniaturním provedení, vhodném k praktickému nasazení na prst. Někteří veterináři doporučují aplikaci speciálního přípravku, jenž se pravidelně přidává do pitné vody pro psa a účinně omezuje tvorbu zubního kamene. O něco méně bývá v současnosti vyzdvihována efektivita žvýkacích pochoutek, pro psa je to přesto jistě nejpříjemnější způsob prevence proti zubnímu kameni, přináší mu i radost a potěšení.

Drápy psa by měly být zastřihávány pravidelně, neboť platí, že po delším období bez zkracování není již výraznější zastřižení přerostlého drápu bez krvácení proveditelné; nerv prorůstá drápem stále více k jeho okraji. Výsledkem zanedbané péče o drápy je jejich nepříjemné klapání o podlahu až bolestivé zalomení drápku a nepříjemný zánět, jenž omezuje psa v chůzi, způsobuje mu bolest a není radno jej podceňovat.

Modrý výmarský ohař, inzerovaný občas některými chovateli jako senzační zvláštnost, není standardem oficiálně uznán, i když v některých zemích je výklad požadavků na barevný odstín z hlediska standardu dosti benevolentní - zbarvení modrých jedinců bylo údajně ve vzácných případech v zahraničí dokonce uznáno a označeno jako zvláštní odstín šedé. Každopádně dosud platí, že ačkoliv může být pro někoho toto netradiční zbarvení srsti líbivé, štěně modré barvy je označeno jako tzv. „nestandard“ a chovatel by za něj rozhodně pro jeho výjimečnost neměl v takovém případě požadovat vyšší cenu, ba spíše naopak. Modře zbarvený výmarský ohař nemůže být pochopitelně dále uchovněn a není tedy vhodný pro zájemce o výstavního a chovného psa.

Aby z malého štěněte, které si přineseme domů, vyrostl zdravý dospělý jedinec se silnou kosterní soustavou a dobře osvalenou postavou, je třeba psovi zajistit nejen přiměřenou dávku pohybu, ale v první řadě kvalitní a plnohodnotnou výživu. Vyvážené krmivo v odpovídajícím podávaném množství je hnacím motorem zdravého vývoje psa a základním stavebním prvkem při jeho růstu.

Mnoho informací o dosavadní výživě našeho nového štěněte získáme již od chovatele. Někteří chovatelé poskytují budoucím majitelům psa dokonce i písemné poučení o výživě štěněte a dalších nezbytnostech, ke kterému přibalují i malé množství používaného krmiva. První dny je třeba krmit štěně stejným způsobem, jak bylo doposud zvyklé, i když třeba již od počátku pomýšlíme na změnu typu stravy. K té můžeme přistoupit teprve později a provádíme ji velice pozvolna, v řádu několika dní, minimálně týdne, aby nemělo štěně trávicí obtíže. To samé platí o změně druhu krmiva u psa v jakémkoliv věku.

V současné době je k dostání mnoho typů kvalitních granulovaných krmiv, určených konkrétně pro střední a velká plemena psů. Vždy je nutné se řídit aktuálním věkem psa, nikdy nepodáváme štěněti granule pro dospělce či psa seniora a naopak. Každé krmivo obsahuje živiny ve specifickém poměru, v závislosti na odlišných potřebách jednotlivých věkových kategorií psů. Kromě věku psa je třeba vzít v potaz i množství jeho fyzického vyžití, což je další kritérium, podle kterého jsou kvalitní krmiva dělena. Některé granulované směsi jsou zacíleny přímo na pracovní psy s vyšším výdejem energie.

Další možností je konzervované maso pro psy nebo BARF (syrové maso, kosti a zelenina), obojí představuje pro psa většinou výraznější gurmánský zážitek než masově rozšířené granulované krmivo. Potravu pro psa můžeme připravovat i sami doma, ale v takovém případě je dost obtížné zajistit vyváženou krmnou dávku, což může ohrozit vývoj a zdraví psa, a je třeba si předem nastudovat dostatek odborné literatury, případně se poradit s veterinárním lékařem a zkušenými chovateli.

Průměrná délka života: 12 let.

Výmarský ohař patří mezi relativně zdravá psí plemena. Nicméně, stejně jako u ostatních plemen psů lze i u něj identifikovat některá onemocnění, která se v porovnání s jinými zdravotními neduhy objevují napříč chovem častěji. Každý budoucí majitel tohoto báječného ohaře by se měl podrobně seznámit s potencionálními zdravotními riziky, která jeho psa mohou, ale také vůbec nemusí potkat. Vyšší pravděpodobnost dobré zdravotní kondice u konkrétního jedince se zvyšuje v závislosti na pečlivém výběru štěněte od zodpovědného chovatele výmarských ohařů s průkazem původu.

Mezi nejčastěji zaznamenaná onemocnění u výmarského ohaře patří onemocnění pohybového aparátu (dysplazie, zejména loketní), snížená funkce štítné žlázy, oční choroby (progresivní retinální atrofie, entropium, distichiasis), von Willebrandova choroba (porucha krevní srážlivosti, geneticky podmíněné onemocnění), epilepsie. Pohyblivý výmarský ohař je více ohrožen též torzí žaludku, která vede mnohdy k úmrtí psa, ale její propuknutí lze významně minimalizovat vhodnou prevencí (klidový režim po krmení). U malého množství psů se může vyskytnout nežádoucí alergická reakce po vakcinaci.

Specifické nebezpečí představuje pro aktivně využívané lovecké psy včetně výmarského ohaře Aujezskyho choroba. Jedná se o smrtelné virové onemocnění, proti němuž doposud nebylo vyvinuto účinné očkování či spolehlivě fungující léčba. Velké úskalí představuje odolnost viru, jenž dokáže přežít i ve velmi nízkých teplotách pod bodem mrazu v řádu několika desítek dní. Nákaza psa probíhá skrze konzumaci tepelně neopracovaného kontaminovaného masa, v našich podmínkách pocházejícího z divokého prasete. Přenos je ale možný i pouhým bezprostředním kontaktem psa s nakaženým zvířetem. V důsledku Aujezskyho choroby pes umírá zpravidla do pěti dní od okamžiku nákazy. Vzhledem k absenci léčby je mortalita stoprocentní. Chovatelský klub proto nabádá k důslednému dodržování striktních preventivních opatření při manipulaci s černou zvěří.

Výmarský ohař je osobitý inteligentní pes, a ačkoliv by neměl být přehnaně vzrušivý, disponuje i tak velkým množstvím elánu. Tato kombinace s sebou nese slibný předpoklad pro jeho zářnou budoucnost báječného psího společníka, zároveň klade na jeho pána zvýšené nároky na výchovu. V rukou špatného pána může poměrně lehce dojít k velkým problémům a těžko napravitelným škodám v podobě psychicky labilního a nevychovaného psa. Tvrdého výmarského ohaře nelze doporučit začínajícímu pejskaři, který nemá se psy podobného typu žádné předchozí zkušenosti.

Zástupci tohoto plemene potřebují důsledný a trpělivý výcvik. Samozřejmostí by měla být pravidelná návštěva kvalitního psího cvičiště. Výmarský ohař se rychle učí, dlužno podotknout, že nejen žádoucí návyky. Vycítí-li zvláště mladý pes příležitost a najde-li trhlinu v autoritě svého pána, experimentuje a snaží se zabavit prováděním různých lumpáren. Výmarský ohař potřebuje zaměstnat mentálně i fyzicky, jinak se u něj může projevovat nadměrná nervozita, vytrvalé štěkání, destruktivní hrabání na zahradě i houževnatá demolice zařízení v interiéru, sklony k útěkům na výpravy na vlastní pěst a další nežádoucí chování.

Každého majitele výmarského ohaře čeká oproti chovatelům psích plemen, která nikdy nebyla masivně využívána při lovu, jedna důležitá oblast výcviku navíc. Je třeba u psa docílit adekvátní regulace a usměrnění jeho loveckého apetitu. Lovecký instinkt výmarskému ohaři velí pronásledovat a ulovit vše, co uzná za vhodné. Do ohniska jeho zájmu se mohou dostat drobní savci včetně myší, rozličného ptactva, avšak dokonce i malých psíků a koček. Jestliže se majitel psa nechce v krajním případě dočkat strašidelného scénáře, kdy mu jeho psí hrdina s pýchou přinese k nohám sousedovic kočku, je nutné nepodcenit výcvik žádoucího chování v této oblasti od nejútlejšího věku psa. Nezbytností je řádná socializace štěněte, jeho seznamování a důsledné vedení ke smírné koexistenci s jinými zvířaty od malička.

Důležité je zaměřit se při výcviku i na chování psa ve vztahu k některým konkrétním skupinám osob či předmětů. Vše, co se rychle hýbe a vypadá jen trochu podezřele, se snadno stává vítaným cílem. Špatně socializovaný výmarský ohař dokáže vytrvale pronásledovat automobily, cyklisty, běžce nebo lyžaře. Tento typ počínání je nebezpečný nejen pro pronásledované objekty, ale i pro psa samotného. Klíčem k usměrnění je opět důkladná socializace od štěněčího věku, seznamování psa s cizím prostředím a různými rušivými vlivy, trpělivý trénink základních povelů a setrvání v klidu i v přítomnosti pohyblivých lákadel všemožného charakteru.

Vzhledem ke zvýšeným nárokům výmarského ohaře na dostatek pohybu a každodenní mentální vyžití je jasné, že se nejedná o psa vhodného pro člověka s minimem volného času. Výmarský ohař navíc bývá těsně fixován na svého pána a u řady jedinců se rozvíjí silná separační úzkost, jsou-li náhle ponecháni doma o samotě. Pes by měl být od útlého věku navykán na pánovu dočasnou nepřítomnost, doba ponechání psa samotného by se měla zvyšovat velmi pozvolna a postupně, od pouhých vteřin a minut na odskočení s odpadky či pro poštu po hodinu a delší časové úseky strávené v zaměstnání.

Především krátkosrstý výmarský ohař není vybaven srstí extrémně odolnou vůči chladu a měl by být umístěn celoročně venku pouze za předpokladu, že bude mít k dispozici perfektně zateplenou boudu odpovídajících rozměrů. Úplně nejlépe je mu v blízkosti pána, uvnitř domu s přilehlou zahradou. Pobyt na zahradě představuje pro psa příjemné zpestření a nabízí prostor pro aktivní hry a cvičení s pánem, sebevětší zahrada ale nemůže v žádném případě suplovat aktivní procházky a pracovní nasazení tohoto psa. Za každých okolností musí být pozemek, na němž tráví čas výmarský ohař, důkladně oplocen a zajištěn proti oblíbeným útěkům za dobrodružstvím, které jsou jistou libůstkou některých ohařů. Patříte-li mezi útlocitné zahrádkáře, háklivé na drobné rostlinky vysázené na svém pozemku, připravte se na to, že výmarský ohař nebude mít pro drahocennou flóru velké pochopení.

V poslední době si atraktivního výmarského ohaře pořizují i lidé žijící v městských bytech, často s těmi nejlepšími úmysly poskytnout psovi denně několik hodin pobytu venku. To se ovšem podaří do puntíku splnit jen málokomu. Původní předsevzetí pak nebývají dodržena, pes je z důvodu pracovní vytíženosti ponecháván dlouhé hodiny osamocen v malém bytě, kde se ze zoufalství uchyluje k destruktivnímu chování, štěkáním obtěžuje sousedy a při následném venčení je těžko ovladatelný v důsledku velkého množství nakumulované energie. Výmarského ohaře lze chovat v bytě, jedná se však o velký závazek, který je vždy třeba pečlivě zvážit.

Pro řádné uchovnění psa, jež je možné realizovat nejdříve ve věku sedmnácti měsíců, je třeba splnit podmínky stanovené Klubem chovatelů výmarských ohařů. Mezi povinné předpoklady k uchovnění patří úspěšně složená pracovní zkouška. Vybrané disciplíny (vystavování, nos, hledání, reakce na výstřel) lze splnit v rámci zkoušek vloh, vytrvalostní zkoušky a podzimní zkoušky. Nezbytností je účast psa na jarním svodu, pes přitom nesmí být starší dvou let. Po dovršení věku dvanácti měsíců musí pes dále absolvovat odborný výběr, při kterém je bedlivě posuzován komisí chovatelské rady. Požadováno je rovněž absolvování minimálně jedné klubové či speciální výstavy s výsledkem nejhůře „velmi dobrý“.

Chovný pes musí mít nůžkový skus a kompletní chrup. Každá odchylka od standardu je považována za nežádoucí vadu. Mezi vylučující vady znemožňující uchovnění daného jedince patří zcela netypická stavba těla a nevyhovující tělesné proporce, špatně tvarovaná hlava, nestandardní postoj těla, nevýrazný pohlavní dimorfismus, naprosto vadné držení těla během pohybu, nestandardní osvalení a nápadně volná kůže v krční oblasti, nesprávné osrstění a kožní defekty, nesprávné zbarvení srsti, absence více zubů, povahové abnormality (přílišná bázlivost nebo agresivita), u psů nedostatečně vyvinutá varlata.