Akita-inu

Vzhledově atraktivní pes s neobyčejně pestrou minulostí, plnou mnoha strhujících a pohnutých momentů, je oblíben nejen v zemi svého vzniku. Kvůli velkému vzrůstu a komplikovanější povaze se plemeno akita inu sice nikdy neocitlo na nejvyšších příčkách žebříčku celosvětově nejpopulárnějších psů, přesto příznivců tohoto pozoruhodného plemene přibývá pozvolna i u nás. Nejedná se ovšem o psa pro každého, akita inu je vhodný zejména do rukou zkušeného chovatele.

Japonská špicovitá plemena se totiž povahově značně odlišují od evropských špiců, kteří jsou obecně velmi extrovertní. Japonští špicové včetně akity inu jsou naproti tomu dosti rezervovaní, zdrženliví a opatrní psi. Pokud jsou špatně vychováváni, můžou u zástupců plemene akita inu začít převládat sklony k svéhlavému až panovačnému jednání. Někdy se může v případě podcenění socializace a výcviku vyskytnout závažný problém s ostrou nevraživostí akity inu vůči jiným psům. Akita inu není zkrátka přehnaně společenský pes, co se jeho vlastního druhu týče.

Své rodině je akita inu věrný doslova až za hrob. Je to inteligentní, odvážný pes, obdařený velikou silou a obratností. Zatímco k cizím lidem je nedůvěřivý a má silně vyvinuté ochranářské instinkty, v kruhu vlastní lidské smečky se z něj stává přítulný, nadmíru milý pes. Oproti některým evropským špicům je o poznání klidnější a štěká jen zřídka. Neznamená to ale, že by se jednalo o mlčenlivého psa. Je schopen vydávat širokou škálu zvuků, kterými baví i rozčiluje svého pána.

Může se to zdát trochu jako paradox, ale atletický a silný akita inu nevyžaduje obrovské množství pohybu, jak by se snad mohlo na základě jeho impozantního zevnějšku zdát. Akita inu není tak hyperaktivní a extatický jako někteří evropští špicové a dostačující jsou pro něj každodenní hodinové procházky proložené rychlou chůzí či během. S jakoukoliv aktivitou spojenou s tvrdými doskoky, dokonce i s během na zpevněném povrchu, je nutné počkat cca do dvou let věku, kdy je kompletně vyvinuta kostra psa.

Jestliže je naší největší prioritou účastnit se se psem některé ze psích sportovních disciplín, máme doopravdy velké ambice a touhu vítězit, akita inu není plemeno pro nás. Agility a další dnes tolik oblíbené psí sporty bere tento pes většinou dosti s rezervou, takže je lze provozovat jen na rekreační úrovni. Navzdory velké inteligenci a učenlivosti mu není vlastní potřeba vyhovět pánovi za každou cenu a dychtivě uposlechnout všechny jeho příkazy, ať už jsou jakékoli. Na to je akita inu velký individualista.

Akita inu potřebuje kromě pravidelné dávky pohybu v první řadě dostatek mentálních podnětů. Zástupce tohoto plemene, ponechán sám sobě a nezaměstnán, si velmi brzy najde zábavu sám. Většinou se však nejedná o činnost, kterou by s povděkem kvitoval jeho chovatel. Znuděný akita je velmi vynalézavý a dokáže být destruktivní do krajnosti. Není dobré ho nechávat příliš dlouho o samotě.

Výchova akity inu není úplně jednoduchá. Akita inu vyžaduje zkušený výcvik založený na obrovské trpělivosti a lásce. Jakýkoliv nátlak či nepříjemný dril se neshledává s kýženým účinkem. Naopak má takové jednání ze strany chovatele psa negativní dopad, neboť akita inu má svou hlavu a násilné vnucování čehokoliv se tomuto psovi hrubě příčí. Přitom je ale třeba dodržovat ve vztahu k němu důsledné jednání a jasně mu stanovit místo ve smečce.

Je velmi důležité nepodcenit důkladnou socializaci a od raného věku svého psa vystavovat kontaktům se všemi a vším, s čím se bude v budoucnu potkávat. Vhodné jsou socializační tréninky v podobě výprav na zalidněná a rušná místa. Návštěva výcvikových kurzů již od štěněčího věku zajistí vedle posílení domácí výchovy včasný návyk psa na pestrou psí společnost, se kterou mají někteří zástupci tohoto plemene běžně problémy.

Akita inu je nesmírně fixovaný na svého pána a potřebuje s ním být v intenzivním kontaktu. Pokud je tato podmínka dodržena, může být umístěn mimo dům, neboť dobře snáší i nižší teploty. Život uvnitř příbytku svého pána, kde je v co nejtěsnějším sepětí se svou milovanou rodinou, mu však svědčí o mnoho lépe. Ačkoliv je odměřený k cizím lidem i psům a zdálo by se, že je poněkud asociální, jeho rodinný kruh pro něj znamená vše.

Srst akity inu nevyžaduje speciální péči, zpravidla postačí občasné pročesání. Výhodou je samočistící schopnost osrstění, díky níž akita inu vypadá stále upraveně, i když je koupán sporadicky a srst vyčesávána jen nárazově. Zvýšenou péči je třeba vynaložit dvakrát ročně, když pes líná. V tomto období je uvolňováno obrovské množství srsti a je-li pes chován v bytě, jeho chlupy jsou absolutně všude.

Nikdy nezapomínáme věnovat dostatečnou a pravidelnou péči chrupu našeho psa, stejně tak dbáme na včasné ostříhání delších drápků a alespoň jednou týdně kontrolujeme zevní zvukovod, zda není znečištěn.

Akita inu je proslulý nezvykle silnou oddaností ke svému pánovi. Nejznámějším psem tohoto plemene, jehož příběh dojmul miliony lidí, byl akita inu jménem Hačikó. Narodil se ve třicátých letech minulého století v provincii Akita. Jeho pánem byl profesor tokijské univerzity, který denně dojížděl do práce vlakem. Hačikó byl zvyklý svého pána pravidelně doprovázet na nádraží. Jednoho dne, když byly Hačikovi dva roky a několik měsíců, svého pána doprovodil na vlak jako obvykle. Jeho pán už se však nikdy nevrátil. V zaměstnání neočekávaně zemřel.

Hačikó se posléze dostal k příbuzným svého zemřelého pána. V novém domově si ale nezvykl a opakovaně prchal k domu, kde žil předtím. Ujal se ho proto bývalý profesorův zaměstnanec, na něhož byl Hačikó zvyklý od malička. Hačikó ani u něj nikdy nezapomněl na svého milovaného pána, který bez vysvětlení tak náhle zmizel. Den co den ho chodil na nádraží toužebně vyhlížet. Celých jedenáct let, po zbytek svého života, opakoval trpělivě svůj denní rituál. Nikdy se nevzdal naděje, že se jeho pán náhle objeví.

Nezvyklé počínání psa až neskutečně vytrvale věrného silně dojímalo místní obyvatele. Po Hačikově smrti byla na jeho počest na tokijské nádraží Šibuja umístěna socha, zpodobňující tohoto mimořádného psího hrdinu. Jeho životní příběh se stal vděčným námětem pro filmaře a byl zvěčněn na filmovém plátně hned dvakrát. V roce 1987 vznikla japonská verze, v roce 2009 byl natočen americký film na stejné téma, do kterého byl pro zvýšení sledovanosti obsazen populární Richard Gere.

Kvalitní a vyvážená strava podávaná ve štěněčím věku je nezbytnou podmínkou pro správný vývoj pohybového aparátu psa. Právě toto období je klíčové pro jeho budoucí celkovou zdravotní kondici. Štěně akita inu by mělo dostávat krmivo určené pro štěňata velkých plemen psů, které obsahuje specifické množství fosforu a vápníku. Vyvážený obsah těchto i řady dalších stěžejních látek zajistí, aby vývoj kosterní soustavy psa probíhal adekvátním tempem i v období mezi čtvrtým a sedmým měsícem věku, kdy u akity inu probíhá překotný růst.

Zodpovědný chovatel ochotně poradí s výběrem krmiva každému novému majiteli štěněte. Minimálně prvních několik dnů po odběru musí pejsek dostávat stejnou stravu, na kterou byl doposud zvyklý. Většinou se jedná o kvalitní granule, případně smíchané s nižším podílem masové složky. Chovatelé akity inu shodně varují před krmením obsahujícím sóju v jakémkoliv množství. Pro zástupce tohoto plemene představuje sója silný alergen, který jim způsobuje četné zdravotní potíže.

Průměrná délka života: 10 – 12 let.

U tohoto plemene se, stejně jako u ostatních plemen psů, některá onemocnění vyskytují častěji než jiná. Závažnou chorobou, která se u akity inu objevuje i napříč chovem v České republice, je sebózní adenitida. Přesný mechanismus vzniku této nemoci není dodnes jasný a neexistuje tudíž ani stoprocentně účinná cílená léčba s trvalým efektem. V průběhu rozvoje choroby jsou postupně fatálně ničeny mazové žlázy kůže. Nežádoucí symptomy mohou být mnohdy pouze tlumeny a dlouhodobě potlačovány. Onemocnění je předáváno na dědičném základě a první příznaky se mohou objevit již v pozdějším štěněčím věku.

Kromě sebózní adenitidy byl u akity inu zaznamenán rovněž výskyt dysplazie kyčelního kloubu, onemocnění očí (progresivní retinální atrofie), snížená funkce štítné žlázy, torze žaludku, von Willebrandova nemoc či kryptorchismus.

Pro řádné uchovnění psa je nutné splnit podmínky stanovené chovatelským klubem. Nutná je účast na dvou výstavách, konkrétně jedné klubové a další výstavy vyššího typu (titul CAC). Pes musí být na těchto výstavách ohodnocen výborně nebo nejhůře velmi dobře. Majitel psa je dále povinen doložit příslušnou lékařskou dokumentaci o absolvovaném vyšetření ohledně dysplazie kyčelního kloubu, přičemž při pozitivním nálezu pokročilejšího stupně je při uchovnění nezbytné, aby druhý pes v páru byl prost jakéhokoliv nálezu.

Stěžejním mezníkem v procesu uchovnění je bonitace, kde je pes posouzen exteriérově a částečně i povahově. Účastnit se jí můžou pouze jedinci starší patnácti měsíců. Mezi vylučující vady patří u akity inu povahové abnormality (bázlivost, agresivita), černá maska, příliš dlouhá srst, nesprávně nesený ocas či uši, nežádoucí znaky v bílém osrstění nebo více chybějících zubů.